Změna kódování... Fakta o těchto stránkách... Jiné stránky o Turecku... Postřehy z cest... Fotografie... Deník expedice... Trasa expedice... Úvodní strana...

D E N Í K  E X P E D I C E  (ČÁST ČTVRTÁ)

Pondělí 25.8.1997

Budíček byl poněkud nezvyklý. U stanu se ozvaly těžké kroky a kdosi venku cosi mluvil s Koalou, který už byl vzhůru. Vylezl jsem ven a viděl muže ve středních letech s šedým vousem, jakýmsi skicákem a jakýmsi měřícím přístrojem. Okap, který vylezl po mě se s nimi domlouval a zjistila se nemilá věc. Byl to německý archeolog, který chtěl opodál něco měřit a oznámil nám, že jsme na archeologickém nalezišti a že jestli nechceme mít opletačky s policií, ať okamžitě vypadneme. Nezbylo než poslechnout, ve chvatu opouštíme tábořiště. Snídáme ekmeky u cirku, začínají se trousil turisté, Okap, Klokan, Koala a Gert si jsou prohlédnout placenou část Perge. Autobusem se dostáváme do Antalye. Gert vyjednává po krátké debatě jízdenky do Pamukkale. uvažovali jsme ještě o lokalitě Olympos - hořící kameny, kde šlehají plameny ze země. (Nepodařilo se mně zjistit, co je podstatou tohoto jevu). Pro obtíže praktického rázu jsme se tohoto cíle bohužel museli vzdát. Při čekání na autobus jsme se alespoň najedli a napsali pohledy. K ekmekům jsme tentokrát koupili marmeládu. Chyba lávky byla v tom, že Gert koupil prvně hořkou grapefruitovou, která byla tak hnusná, že jsme jí nakonec půl sklenice vyhodili a dojedli se dokoupenou jahodovou. Texty na pohledy jsme promýšleli už na pláži v Kizkalesi a teď se přistoupilo k jejich napsání. Byly to texty mířené na tělo adresátům (v případě Kmocha šlo o důmyslnou urážku). Autobus nás zavezl do Pamukkale Town a k vlastní slavné turistické atrakci jsme museli dojet místním spojem. V něm se na nás nalepil nějaký Turek, který se domníval, že se pak ubytujeme v jeho penzionu a byl velmi překvapený, když jsme na místě jeho nabídku odmítli. Z přemlouvání, stejně jako u jeho přítomných kolegů, velmi vlezlého a dotěrného přešel postupně k velmi neslušné angličtině. Jiný nadháněč nás doprovázel hodný kus cesty a pokoušel se nám vnutit služby svého campingu. Hustil něco do Okapa, který mu s přihlouplým výrazem odpovídal česky, já ti nerozumí, nevím co chceš a podobně, čímž bohužel jeho vlezlost moc neotupil. Všem jsme utekli přes kopec a utábořili se ve trávě mezi borovičkami, nedaleko od rozsáhlých pastvin. Obzvláštní pozor jsme si při uléhání dávali s Okapem na zde velmi rozšířené mravence. Včerejší noci totiž trošku krápalo a tak jsme vstali a dali si batohy do stanů. S nimi jsme tam ovšem natáhli i mravence a tak jsme museli za chvíli vstát znovu, všechno vytahat a mravence vytřepat nebo pozabíjet. Nebyli bychom rádi, kdyby se tato trapná scéna odehrála i u Pamukkale. Byla to poslední noc v Turecku pod stany.

Úterý 26.8.1997

Ráno jsme se přemístili k PAMUKKALE. Velké zklamání. V Mladé frontě psali, že Pamukkale je opět otevřené, což je sice pravda, ale to co tam předvádí je ubohost. Návštěvník se musí zout a bos si může projít chodníček, kterým protéká voda svedená do úzkého koryta. Přes okraje nic neteče a přírodní bazénky jsou vyschlé. Odjíždíme se naposledy koupat k moři, ale je to zase odporná turistická lokalita nedaleko města Kuşadasi. Nicméně jsme se vymáchali a já jsem navíc měl poslední ornitologický zážitek. Nedaleko pláže je totiž smrduté jezírko a na něm volavky stříbřité a písily čáponohé! Konečně vidím ty písily, které znám odmalička z obrázků ve volné přírodě! Tábořiště hledáme v trnitých porostech na nedalekém kopci. Vydali jsme se na něj na špatné straně plotu a tak hledáme díru. Mimo ni Gert s Klokanem objevili na vršku stavení a přátelského pána, který říkal, že se můžeme někde v okolí klidně vyspat, že to je "No problem". Po prolezení dírou jsme se za ním podívali všichni. Byl očividně potěšený z návštěvy a pozval nás na čaj, což se v praxi rovnalo pozvání na večeři. Z celého obydlí a jeho zařízení dýchala půvabná prostota. Jako kdyby někdo z nás zvolil za své trvalé bydliště svoji chatu. Prostý zastřešený stůl, jednoduché lavice, pár umělohmotných sedaček, talíře, skleničky, na druhé straně otevřený rošt. Čaj pijeme po tureckém zvyku pomalu a rozvážně a Okap se stejně jako náš hostitel upřímně snaží německy konverzovat. Docela jim to jde, zvlášť když Okapovi pomáhají Gert s Klokanem. Zjišťujeme, že hostů bude asi víc. Je zde mladý hoch, barman z místního pěti-hvězdičkového hotelu, student ekonomiky a Kurd v jednom a později přichází i další statný pán, který je bývalým policistou. Řeč se točí okolo ČR, Turecka, liberální ekonomiky a socialismu. Statný pán měl trochu popletené pojmy. Za socialistické státy považoval ty, které vyplácí důchod a kde jsou státní školy a liberální určoval podle opačných znaků. Nelze se mu však tak docela divit, protože on sám důchod nepobírá a je vlastně ponechán svému osudu a tak je jeho odpor vůči tomu, co nazýval liberální ekonomikou pochopitelný. Sám se, podle toho co říkal, narodil v Albánii, ovšem na místě, které pak měnilo majitele - postupně bylo součástí Jugoslávie a Bosny. Povídali jsme s ním dlouho a on mezi tím servíroval dva druhy ražniči a studenou rýži s vajíčky a hráškem a v neposlední řadě také místní oblíbený chlast Yení rakí. Chutnal po lékořici, ředil se s poloviny vodou a mě jeho chuť moc nezaujala. Na výměnu jsme jim dali moravskou slivovici. Když jsme začali hledat místo pro táboření, Okap s Gertem se šli podívat se starým pánem k moři. Okap pak prohlásil, že se mu přitom po rakí trochu motala hlava. Neměl to říkat, protože se takto stal terčem posměšků bezuzdného rozveseleného davu. (Když např. kolem našich karimatek, které jsme nakonec natáhli nedaleko domu, obíhal místní pes, Gert na Okapa zavolal: "To je ale krásná smečka Okape"). Před spaním jsme si k poslednímu zbylému ekmeku uvařili ještě párky. Koala ohřál i svoji konzervu. Ta však byla shledána příliš odpornou, ke konzumaci nevhodnou a následně byla vyloučena z lidské stravy. Ráno jsme ji zde nechali pro psa.

Středa 27.8.1997

Brzo ráno se nám přihodila vcelku humorná příhoda. Místní zlotřilý pes zaútočil na naši výpravu a, jak o tom mluvil Koala, neomylným zvířecím instinktem rozpoznal, nejslabší článek. Odnesl Klokanovi sandál. Klokan totiž v tu chvíli, narozdíl od všech ostatních, neměl pevné boty, poněvadž je vyhodil někde v podhůří Ala Daglari. Už když s nimi přišel na sraz, byly v mírně dezolátním stavu (propadl se jim jeden díl odlehčené podrážky) a Klokan je musel vylepšovat pevnou gumou a kobercovkou, což byly potřeby, které si za tím účelem dovezl na akci. V Turecku v nich pak chvíli chodil, ale ony se rozpadly rychleji, než předpokládal. Musel je proto schovat a vytáhl je až před horami, kde je totálně zdemoloval, takže pak už byly zralé jen na popelnici. Nutno ovšem podotknout, že v Turecku byl o jeho boty zájem. Když šel nakupovat do pekařství, nechal je stát u obecní popelnice a vraceje se z obchodu, viděl po nich jen prázdné místo. Ovšem představa, že mu pes zničí jeden ze sandálů s ním za této situace zacvičila a tak se vydal botu hledat. Zachránil ji v hodině dvanácté, protože byla už mírně rozkousaná.
Stopnutý dolmuš nás zavezl do jednoho z nejzachovalejších antických měst světa - EFEZu. Byla tam skutečně řada docela zachovaných budov a objektů a konečně jsme se také dostali do amfiteátru. Objevili jsme pak ještě jeden menší u kterého jsme chvíli uvažovali, jestli bychom v něm nemohli něco zahrát, zarecitovat apod. Bohužel jsme na nic nepřišli. Musím říct, že Efez byl doopravdy pěkný. Okap bych uchvácen, i když tvrdil, že v Perge měli lepší plastiky. Když jsme šli k Efezu, Klokan si všiml broskvového sadu a teď jsme na něj podnikli útok. Ztroskotalo to na hlídačích. Klokanovi se sice podařilo jednu utrhnout, ale abych mluvil ústy oddílové kroniky, sklidil za to nevraživé pohledy majitele, který ho přistihl při činu. Jeden chlap za námi potom ještě běžel a nadával nám, ale v kritickém okamžiku nám zastavil jeden dolmuš a my jsme ujeli. V Seldžuku jsme chtěli vyzkoušet vlak, ale ten nám ujel. A tak jsme si vyjednali jízdenky nejen do IZMIRu , ale i do Instanbulu. Zaujal nás tím, že slíbil, že si v kanceláři jeho společnosti v Izmiru můžeme nechat batohy a prohlédnout si město. Neměli jsme mu věřit. V Izmiru si totiž všimli toho, že jsme si cestu do Istanbulu již zaplatili a taky vědomi si toho, že nemají co ztratit, nás vyrazili. Museli jsme se pak střídat při hlídání batohů. Já jsem u nich byl pořád a dopisoval jsem deník. Koala, Gert a Klokan se šli podívat do muzea a Bandifen s Okapem po jejich příchodu vyrazili na procházku do města, aby na vlastní oči viděli život místních obyvatel a bídu. Byli tím nadšeni, prý bylo prolézání zapadlých čtvrtí velkým zážitkem. Přesunuli jsme se na nádraží a vyčkali odjezdu autobusu. Panoval tam neuvěřitelný orientální hluk - hlučení lidí v restauracích a na perónech, vyvolávání nadhaněčů různých společností (v Turecku je autobusová doprava téměř plně v soukromých rukou), křik, bubnování a troubení, které kulminovalo ve strašný řev, když oblíbené fotbalové mužstvo, jehož utkání právě jelo v televizi, střelilo gól. Myslím, že až v neděli jednatřicátého vystoupíme na Zvonařce, nám tichem zalehnou uši. Instanbulu jsme dosáhli další den ráno. (Převezli nás při tom trajektem přes záliv Marmarského moře).

Čtvrtek 28.8.1997

Vykopli nás na hlavním ISTANBULském otogaru. Okap vybalil průvodce a seznámil nás s plánem. Chceme přenocovat v Orient Youth Hostel, který je v mapě zakroužkovaný od našich předchůdců, kteří tady byli na začátku prázdnin. Leží v tzv. sultanahmet area, nedaleko slavných památek Aya Sofia, Modrá mešita, Topkapi palace a tak dále. Dopravili jsme se tam istanbulským povrchovým metrem a zbytek jsme došli pěšky. Asi v poledne se uvolnily postele a my se mohli nastěhovat. Prvním pocitem většiny z nás bylo rozčarování. Okap tvrdil, že mu Zub říkal, že spali v pokoji po dvou a že platili půl milion za osobu. Že je cena dvojnásobná již víme, ale co jsme netušili, i když to bylo nasnadě je to, že se jedná o studentskou noclehárnu. Nejhorší je, že je všude hrozný binec. Bereme si pro jistotu všechny drobnosti, které mají velkou cenu (foťáky, doklady atd.) a vyrážíme do města. Za dnešek jsem prošli největší církevní památky - Aya Sofia, Modrá mešita, Suleymanova mešita. Aya Sofia je od třicátých let muzeem, ale v současné době je značně oprýskaná, a to hlavně zvenčí. Uvnitř je možno vidět zbytky výtvorů mistrů křesťanských i islámských, dochované části mozaik s křesťanskými motivy i obrovské štíty se jmény Alláha, Mohameda a ještě několika dalších v arabském písmu. Tyhle štíty mě zvlášť zaujaly. Jejich průměr je asi 8-10 m a zblízka působí monstrózně. Aya Sofia je jistě krásný chrám, ale jeho výzdoba je díky pohnuté historii neúplná. Naproti tomu Modrá mešita stále vedle turistických prohlídek slouží svému účelu a tak je její výzdoba úplná a stále pečlivě udržovaná jak zevnitř, tak zvenčí. (I když o Aya Sofia se Turci také starají, když jsme v ní byli, zrovna tam stálo lešení, které bylo zřejmě určené restaurátorům). Měli jsme strach, jestli nebudou Turkům vadit naše kraťasy, ale obavy nebyly na místě. pro podobné případy mají u vchodu připravené pásy látky se suchým zipem, které si návštěvník obtočí kolem pasu a vytvoří tak jakousi sukni. Zde jsme také viděli poprvé islámské věřící při modlitbě. Vždy udělají úklonu Alláhovi a popojdou pár krůčků ke stěně. Bylo by zajímavé seznámit se s muslimskými obřady důkladněji, aby bylo jasné, co se tady děje. Suleymanova mešita tvoří rozsáhlý komplex jehož součástí je mimo jiné i nádvoří se stinným sloupovím a hřbitov plný bělošedých náhrobních kamenů protáhlého tvaru s nápisy v arabském písmu a ornamentální výzdobou. Mešita samotná platí za nejhezčí v Istanbulu. Asi na to něco bude. Její výzdoba mě doopravdy neuchvátila. Islámské umění je zásadně nefigurativní a všechno co tady v této sféře chybí, plně vynahrazuje v nesmírně bohaté a nápadité výzdobě ornamentální. Pro ni typická ohromná bohatost charakteristických vzorů a geniální využívání fondu nejrůznějších barev, zejména teplých. Zaujala mě také výzdoba vytvořená prolamováním stěny do nejrůznějších tvarů, přičemž jsou pro zvýraznění hrany olemovány červenou, černou a modrou barvou. Po prohlídce mešity se kluci vydali na nákupy a já jsem se uvelebil v příjemném stínu sloupoví. Strávil jsem tam příjemnou hodinu a půl. Asi v polovině této doby se ozval z ampliónů připevněných na minaretu hlas muezina. Tady v nádvoří byl neobyčejně silný a zněl mohutně a volebně. Hlasy muezinů se pro nás za této cesty staly neoddělitelnou součástí dne a přestože jsme se o nich často vyjadřovali velmi neuctivě budou jistě tvořit v našich vzpomínkách kolorit podbarvující vzpomínky z této akce. Před šestou, kdy byl sraz se začali trousit ostatní s nákupy. Kupovali nejrůznější zboží počínaje oblečením, přes fezy, čaj až po dýmku. Jak jsme vůbec v Istanbulu zjistili, na bazarech se běžně obchoduje v tvrdých, čehož lze využívat jako psychologického tahu. Obchodníci totiž často vezmou radši 2 dolary než 400 000 TL. Kdesi dokonce prý obchodník tvrdé vyžadoval. Do hotelu jsme se vrátili přes egyptský bazar, ve kterém jednoznačně největší podíl zboží tvořilo zlato, různé čaje, koření apod. Bylo pastvou pro oči prohlížet krámky, kde v přihrádkách byly hromady rozličných čajů, koření, sušeného ovoce a oříšků. Rozličné barvy vytvářely jedinečnou harmonii, která mě uchvátila. Neměl jsem však dost peněz, abych si mohl dovolit si něco koupit. Obchodníci byli typicky vlezlí, ptali se pořád odkud jsme a bylo vidět. že jsou zde na Čechy připraveni - řada obchodníků uměla aspoň pár slov. Snažili jsme se žádným otravům neodpovídat, ale někteří přece naši národnost zjistili a pak s nimi už vůbec nebylo k vydržení. Bandifenovi tahle vlastnost obchodníků lezla strašně na nervy a v jednom kuse na Turky nadával. Obzvláštní potíže jsem měl s čističi bot, kteří své služby nabízeli vhod i nevhod a na mušku si z naší skupiny brali jen mě, protože jako jediný jsem měl kožené boty. Večer jsme strávili na lavičce u Modré mešity, kde jsme provedli předběžné vyúčtování akce.

Pátek 29.8.1997

Okap se ráno sice pokusil sehnat levnější hotel, ale bez většího úspěchu a tak jsme zůstali v OYH. Hned prvním objektem, který jsme dnes navštívili byl palác Topkapi, jedna z nejslavnějších světských památek Istanbulu. Původní jeho stavba byla dokončena ke konci patnáctého století a od té doby sloužila především jako sídlo sultánů. V polovině min. století ale byla přeměněna na muzeum, kterým je dodnes. Mimo tradičně předváděné výzdoby interiérů zde bylo možno vidět spoustu exponátů jako všelijaké šperky, brnění, křesťanské i muslimské relikvie. Prohlídka sálů se střídá s nádvořími, na kterých jsou kašny a fontánky, ve kterých leží spousta cizích peněz. Musíme uznati, že sultáni si pro své sídlo uměli vybrat. Je zde překrásný výhled na moře, úplně si představuji, jak sultán stojí na terase a sleduje přehlídku válečného loďstva. Z Topkapi saray , jak se palác nazývá v turečtině, jsme odešli brzy, protože se do prostor bývalého harému vybíralo zvláštní vstupné a navíc na vstupenky stála neuvěřitelná fronta. Prošli jsme se po nábřeží kolem mořské zátoky zvané odnepaměti Zlatý roh a pak jsme se vydali směrem ke Galatské věži. Na nábřeží kvetl obchodní ruch. Nespočet různých pouličních prodavačů všeho možného se neustále vnucuje ze všech stran. Čističi bot, pouliční prodavači nápojů v tradičních krojích, prodavači škeblí, které je možno si na místě pokapat citrónem a vysát, buráků, ryb syrových i smažených (kolem těch se do daleka šíří charakteristický zápach), koupit si lze kukuřici pečenou na místě na žhavém uhlí, točenou limonádu, pohlednice, drobné hračky nebo bižuterii a spoustu různých nesmyslů jako autíčka a podobně. Několik lidí chytá ryby na udici přímo z mostu, jiní z lodí a značná část úlovků se na místě prodá. Velké překvapení. Ve vodě Zlatého rohu plují velebně desítky nejrůznějších rosolovitých živočichů - medúz o velikosti dlaně až po velkou a nažloutlou s dobře znatelnými gonádami ve vrchlíku, která byla dlouhá asi jako paže. Prodrali jsme se davem dotíravých obchodníků i obyčejných lidí, mezi kterými lze občas zahlédnout i zahalenou ženu. Většina tureckých žen nosí šátek na hlavě, ale sem tam lze vidět i Turkyně celé v dlouhém černém oblečení, které zahaluje i část obličeje. Kalatská věž je sice otevřená, ale nahoru nelezeme. Vstupné stojí 300 000 TL na osobu a my musíme šetřit. Takže alespoň usedáme do stínu věže, který krouží kolem náměstí, na němž věž stojí, jako po ciferníku obřích slunečních hodin. Posezení v chladivém stínu je skutečným osvěžením ve vedru, které všude panuje. Když jsme na nábřeží viděli teploměr s číslicí 36 °C, vzpomněl jsem si na dvanáctého dubna, kdy jsme si na hřebeni Povážského Inovce ve sněhové metelici povídali o plánovaném Turecku a právě na tohle se těšili. Tady jsme na to museli čekat až do jednadvacátého, kdy jsme sjeli na jih do velkého vedra a těžkého dusna. Vedro nás pak provázelo až sem a z toho jsme spokojení. Remcá a po zimě touží jen Okap, kterému ovšem Gert prohlásil, že patří k lidem, kteří by měli být vždy minutu ve vedru a minutu v mrazu, aby pochopili, jak je to hezké, že se to střídá jen občas. Dnes jsme se také podívali do jednoho křesťanského chrámu. patřil východní arménské církvi. Z jeho vnitřního zařízení mě zaujaly u vchodu stojící truhlice plné popela, ve kterém byla zapíchnuta vždy jedna hořící svíčka. Jeho dva strážci byli uvnitř, oba dva v černém, nám dali jakýsi prospekt místní arménské komunity. Ani jeden však neuměl anglicky. Vrátili jsme se zpět a zakotvili stejně jako včera pod sloupovím Suleymanovy mešity. Vyrazili jsme na nákupy. Koala si vzal takticky s sebou Gerta, který umí výborně smlouvat a který mu dělal něco jako obchodního zástupce. Já jsem vyrazil s Bandifenem. Ten také narozdíl ode mě a Koaly, smlouvá rád a docela nám, do dohromady šlo. Oba dva jsme měli představu co chceme koupit a sháněli jsme to jak na ulicích, tak ve vlastním bazaru. Zdejší ulice jsou totiž rozličnými stánky úplně obsazeny. A jestliže se dá o těchto stáncích říct, že se zde dá koupit téměř vše, tím víc to platí o vlastním velkém bazaru, kterému Turci říkají Kapili Carsi. Je to plocha s relativně nízkou střechou plná propletených uliček s obloukovou klenbou pomalovanou pestrými vzory. Spleť uliček je tak důkladná, že v ní včera Okap s Bandim zabloudili. Nakupujeme bonbóny jako dárek domů a odcházíme. Okapovi je špatně, má průjem a horečku a odchází do hotelu. My ostatní jdeme do města. Den pro nás končí sledováním jakéhosi audiovizuálního představení u Modré mešity. Předčítanému textu, který zní z reproduktorů samozřejmě nerozumíme a tak jen vychutnáváme barvy světel, kterými je mešita ozařována. Zaslouží ještě zaznamenat, že jsme dnes u Suleymanovy mešity viděli muslimský pohřeb. Vyřešila se tím otázka k čemu slouží záhadné kamenné podstavce. Kladli na ně rakev pokrytou zelenými ozdobnými rouchy. Myslím, že při křesťanských obřadech bychom měli také zvolit jinou barvu než černou. Když už kvůli ničemu jinému, tak aby se zemřelému udělala trochu sláva se vším co k tomu patří.

Sobota 30.8.1997

Den odjezdu. Vypadli jsme okolo desáté. Metrem jsme se dostali až na otogar. Naposledy se můžeme zaposlouchat do vyvolávání nadhaněčů, na které jsme si za těch šestnáct dní zvyklí. Vůbec jsme si zvykli na řadu drobností, které s sebou v Turecku přináší život, který je zde mnohem živelnější než u nás, a které by leckoho u nás trošku zarazily. Zvykli jsme si na neustálé naléhání prodavačů a nadhaněčů na penziony a campingy a na to, že nejlépe je na vše odmítavě kroutit hlavou, pokud člověk nemá vyslovený zájem. Zvykli jsme si na to, že voják se samopalem, který cestuje autobusem není nic zvláštního. Na to, že dopravní prostředek může kdykoli zastavit uprostřed jízdy kvůli cestujícím, kteří stopují tak, kde narazí na silnici. Mezi cedulemi dopravních kanceláří hledáme na známém místě RADAR TOUR. O něco později nakládáme zavazadla a usedáme do autobusu s tradičními tureckými nápisy MAŞALLAH a ALLAH KOROSUN a téměř přesně podle jízdního řádu odjíždíme. Cesta je horší, než byla ta první. Autobus je téměř plný a navíc velmi brzy nabíráme zpoždění. Prvně čekáme na předměstí Istanbulu na nějaké zpozdilé Čechy. Na tureckých hranicích se loučíme s touto zemí. Celník si vezme náš pas a vízum přerazí razítkem s nápisem ÇIKIŞ = ODCHOD. Už nás čeká jen cesta domů. Zadrháváme se ale na druhé straně hranic. Bulhaři nás nechtějí pustit dál. Čekáme na nějaký papír z Istanbulu a když se konečně dáme do pohybu, máme dobře 4 hodiny zpoždění. Spí se strašně špatně. S dvěma řidiči, kteří s námi jeli i minule jede teď totiž nějaký trhlý Turek, který umí velmi obstojně česky a ten všechny otravuje tím, že zakazuje si lehat do uličky a dokonce i zouvat si boty. Na obojí kašleme, ale sem tam se s ním někdo z autobusu pohádá. Cesta se strašně vleče. A kdyby naši řidiči neupláceli kudy jezdí, stáli bychom na hranicích mnohem déle.

Neděle 31.8.1997

Projíždíme Rumunskem. Asi jsem si na něco v Turecku doopravdy zvykl. Nepřekvapí mě totiž ani nezarazí, když autobus uprostřed jízdy zastaví, aby si řidiči mohli nakoupit hrozny. Když míjíme pakáž kolem velké řeky a přehrady, kterou si pamatuji z minulé cesty, můžu pozorovat jednak racky a odhadem asi 30 volavek stříbřitých. Na hraničním přechodu Nădlac (rom) - Nagylak (Hör) se rozhlížím po jezeře, které je opodál. Létá nad ním pár kormoránů velkých a vidím i pár kachen a bílých brodivých ptáků. Ti jsou ale na určení daleko. Na tomhle přechodu jsme stáli strašně dlouho, Maďaři nás nechtěli pustit. Jeden a půl hodiny čekání, další úplatky. Navíc děda, který umí česky začal otravovat i kvůli maličkostem. Osazenstvo autobusu si z něho dílem začíná dělat srandu, dílem mu začíná nadávat. Čas se posunul o jednu hodinu dozadu. Okapovi je špatně, má průjem a horečky, už dlouho nic nejedl a vypadá velice vyždímaně. Cesta se vleče.

Pondělí 1.9.1997

O jedné v noci konečně dojíždíme na naše hranice. Na závěr cesty příjemné překvapení - naši se asi jako jediní nenechali uplatit. Na hranicích jsme ale zase strašně dlouho. Koala dle instrukcí řidičů vyplňuje nějaké byrokratické formuláře. 2.26 jsme na ústředním OTOGARU na Zvonařce. Turecko 97 končí.

Káče - Ondřej Mikula