Pondělí 18.8.1997

Ráno se budíme, balíme a Bandifena posedla lovecká vášeň. Chodí okolo ležení a obrací šutry a hledá škorpióny. Za chvíli slaví ke své radosti překvapivý úspěch. Nalezený štír nás mj. překvapil svou rychlostí. Jakmile odvalíme kámen, pod kterým je schovaný, dá se do rtuťovitého pohybu, který končí pod jiným kamenem. Bandifen ho chce mermomocí chytit a půjčuje si od Gerta jeho modrou plechovou krabičku. Škorpión zalezl po prvním lovu pod veliký kámen, ale Bandifenovi se ho podařilo chytit. Po krátké debatě končí ve slivovici, která ho nejen zadusila, ale také ho konzervuje před rozkladem. První půlku tohoto dne jsme procházeli stepní krajinou plnou tučnolistých a pichlavých přízemních bylin po kterých poletovali motýli, kterých je zde poměrně hodně. Když jsme opustili rozlehlé holé a pusté kopce, ve kterých jsme tábořili, začalo bezprostřední hledání cesty do hor. Jsme už jistě v nadmořské výšce okolo 1500, ale zde je všechno posunuté a tak mimo pustých plání je možno potkat i malá políčka. V potůčku, který vytékal ze skalek jsme dokonce objevili kraba. Tyto skalky však pro mě nebyly příliš šťastné, protože jsem si na nich poranil pravou nohu. Mám nataženou šlachu u paty, ale není to tak hrozné, protože to bolí jen když nešťastně šlápnu a na to si můžu dát pozor.
Než vystoupíme do pohoří ALA DAGLARI čeká nás ještě kaňon, návštěva v místní vesnici a soutěska. Kaňon určitě vymlela voda a na to, že nyní je v něm jen vyschlé koryto má úctyhodné proporce. U domorodců, jak se dají místní obyvatelé označit, nabíráme vodu. Jsme očividně velkou atrakcí. Hlav ně pro děti, ale nejen pro ně. Jedna rodina nás přiměla, abychom si sedli u jejího přízemního domku na koberci, podala nám jakousi šťávu a snažila se s námi pobavit. Ztroskotalo to na nedostatku jazykových prostředků. V celé vesnici se asi nenacházel člověk, který by o sobě mohl bez výčitek prohlásit: "I can speak English"! Mělo to vyvrcholit polévkou, ale tak daleko to nedošlo, protože jsme museli spěchat za čekající trojicí Koala, Klokan, Gert.
Soutěskou prochází cesta na které jsme viděli pastevce jedoucího na koni a vezoucího ovečku. Výjev jako z Bible. Tahle cesta nás dovedla až k vyschlému korýtku potoka, který se na jaře valí z hor. Při tání sněhu to musí být skvělý pohled.
Při cestě nahoru jsme totiž nezřídka přelézali schody, přes které voda musí padat z několikametrové výšky. Cesta s batohy na zádech byla ale nejnamáhavější když se nešlo přímo korytem, ale lezli jsme po okolních skalách. Vpředu poskakoval Klokan s veselým úsměvem zkušeného horolezce a ostatní za ním těžce supěli. Myslím, že naše rychlost by byla asi tak srovnatelná , kdybychom mohli odložit batohy.
Prošli jsme pásmem smrkových porostů a vstoupili do skutečných velehor. Pohoří Aladaglari má zvláštní charakter. Je tvořeno skalnatými štíty a rozsáhlými suťovými poli, ale také rozsáhlými plošinami porostlými sporou vegetací. Rostlin není mnoho, ale jsou skutečně téměř všude. Nejen na těchto plošinách, ale i na cestičkách a kamzičích chodníčcích vedoucích k vrcholům. Většinou zde rostou různé pichlavé rostliny, ale mezi nimi o život proti drsné horské přírodě bojují i drobné pestré kvítky. O vodu je zde nouze, protože pohoří je tvořeno dolomitem, tvořícím ostré skály (prý mnohem ostřejší než v italských Dolomitech tvořených podobnou horninou). Napršená voda zde proteče a tak i v místech, kde by jinak byla drobná horská plesa jsou jen mělké a suché pro hlubně. Její zásoby lze doplnit pouze rozpouštěním strašně špinavého sněhu, jehož větší či menší pole leží ve stinných prohlubních. Pramen vody je v těchto horách vzácností a u jediného, který jsme viděli byla pastevecké vesnice. Na náhorní plošince ve výšce 2500 metrů! Ještě prvního večera jsme mohli pozorovat dlouhé řady ovcí a koz, jak schází po úzkých stezkách do údolí doprovázeny dvěma ovčáckými psy a pastýřem. Utábořili jsme se na rovince na druhé straně údolí asi ve stejné výšce. Zapálili jsme vařič a uvařili bramborovou kaši s masem. Brzo se do nás dal chlad a ten nás spolu s mírným větříkem a námahou z dlouhého výstupu strmým korytem a lezení po skalách zahnal nebývale brzo do stanů. V noci jsem se vzbudil. Tmou se nesl jen štěkot ovčáckých psů z pasteveckého tábora.

Úterý 19. 8. 1997

Ráno jsem se probudil výrazně dřív než ostatní. Je to zvláštní, ale budím se poslední dobou (už asi týden v kuse) přesně v 6:15. Den co den. Dnes jsem tohoto náskoku využil k prohlídce okolí. Bylo "skvělé horské ráno", vzduch chladný a křišťálový, obrovskými rozlohami se neslo jen volání kavčat poletujících po okolních hřebenech. Vzal jsem dalekohled, důležitou věc pro život, a vyrazil za nimi. Držela se ale tak daleko, že jsem je pořádně pozorovat nemohl. Zato pár metrů přede mnou zapípal ptáček. Vůbec nebyl plachý a mohl jsem si ho prohlédnout do všech detailů. Kresba svrchní části těla prozradila pěnkaváka sněžního (Moutifringilla nivalis). Za chvíli jich zde bylo celé hejno. Pak mě už ale volal Okap, abych vyrazil s Klokanem a Gertem pro vodu do tábora pastevců na druhé straně údolí. To jsme přešli asi za čtvrthodinu a vystoupali až na plošinu na které bylo devět zvonovitých stanů s kamennou podezdívkou a dvě stejným způsobe m zvýšené chýše. Žena, která nás uviděla s lahvemi v ruce nám hned ukázala směrem k místu, kde ze skály trčel kus trubky, ze které tryskala voda do dvou za sebou umístěných kamenných žlabů. Na jednom z nich seděla rozcuchaná dívka a napouštěla do konve vodu. Pozorovala nás stejně jako asi 3 děti jdoucí za námi velice zvědavě, ale přitom jinak než jsme byli zvyklí z podhůří. Je zajímavé, že zájem lidí o bílé exoty se neprojevoval zdaleka tak vtíravě jako jinde a platilo to jak ní, tak o dětech a o jejich matkách, které nám vůbec nevěnovaly mnoho pozornosti. Napustil jsem své lahve a vydal jsem se směrem k našemu ležení. Za nějakou dobu po mně přišel i Gert s Klokanem a vyrazili jsme. Sedlo se zdálo být nadosah, ale v horách vzdálenosti klamou. Nejen proto že za domnělým hřebenem se často náhle vynoří několik dalších, ale i velké a jednotvárné plochy a prostory přirozeně působí dojmem daleko menších. Po mírném ale nedlouhém stoupání terénem pokrytým nízkým rostlinným porostem a suťovými úlomky jsme se dostali na místo, které bych nazval střechou pohoří. Je zde nejrozsáhlejší travnatá plošina, kterou jsme zde našli, ale i na ni se člověk dostane až po cestě přes lehce zvlněný terén. Vzdálenostmi je člověk někdy skutečně překvapen. Složíme batohy na zem , necháváme u nich Okapa a vyrážíme na lehko na průzkum okolí. Vytrvale kráčíme suťovými úlomky až k místům, kde začíná skutečně skalnatá pasáž. Tam se rozhodujeme, jestli lézt na vrchol a nebo se vrátit. Vracíme se, batohy nevidíme. Po chvíli vylezeme na malý pahorek a batohy jsou nejen v jiném směru, než kterým jdeme, ale hlavně je vidíme jako drobky na úpatí jiného pahorku a lidé u nich se mění v malé figurky. Nakonec jsme se utábořili a najedli na okraji velké planiny ohraničené na všech stranách pahorky. Cesta k nejvyššímu vrcholu naší cesty je otevřená, dostáváme se na něj nalehko asi za třičtvrtě hodiny. Výška okolo 3500 m. Prozkoumáváme okolí, fotíme se. Pak se postupně vracíme zpět. Proti modré obloze jsou vidět siluety poletujících kavčat a štíty hor. Některé z nich jsou zahaleny v mracích. Platí to i o ostrém vrcholu na který bych se tak rád dostal. Jestli zítra mraky odejdou, zkusíme to. Klokan ho pracovně nazval místní K2, prý mi ji svým tvarem připomíná. K večeru prohlížíme náhorní plato , na kterém jsme se utábořili. Stany máme na jeho východním okraji nedaleko většího sněhového pole, ze kterého bereme sníh na pitnou vodu. Stany stojí v závětří několikametrových pahrbků, ze kterých se otvírá pohled na nepřehledná údolí a hřebeny. Na ostatní strany se plató postupně zvedá a na severní a západní končí hranou. Za ní je mnohasetmetrová hlubina. U paty stěny je ještě pár strmých rozervaných skal, ale kdybychom se mohli posunou třeba rogalem ještě o sto metrů za hranu, nebylo by pod námi nic než smrkové lesy na úpatí a stepní krajina, kterou jsme se sem blížili. Kaňon vypadá i odtud důstojně, zato ze smrků jsou směšné keříky. Zvedá se vítr, dělá se chladno, oblačnost pokrývající nejvyšší vrcholy se zvětšuje. Při vaření večeře je zřejmé, že s benzínem pomalu končíme. Bivakujeme ve výšce 3000 metrů.

Středa 20. 8. 1997

Ráno nás hory překvapily. Vylézáme ven a na všem je vrstva jinovatky. Sami se klepeme zimou. A to nám Zub tvrdil, že svetr je zde k ničemu a my ho proto taky nemáme. Naštěstí vycházející slunce brzo všechno a všechny rozehřívá. Nebe je jasné, nula osmi ( pokryto mraky), po včerejších mracích ani stopy. Horská příroda se nám opět představuje v tom, co je pro ni typické - ve své půvabné prostotě. Nelze si nevzpomenout na chvály zadní země M. Nevrlého. O horské přírodě platí to co napsal o přírodě českých skalních měst. Je druhově velmi chudá, ale to v sobě skrývá velkou výhodu - člověk může znát všechny ptáky, brouky i květiny.
Vyrazili jsme dost pozdě, asi o půl jedenácté. Slunce už pěkně připalovalo. Obešli jsme nejvyšší včerejší vrcholky a pro chůzi s batohem náročným terénem jsme prošli až na další vrcholek hřebenu, ze kterého se odpojuje další, po kterém se schází do údolí a po kterém chceme tohle pohoří opustit i my. Prvně se ale musíme dostat na špičák - K2, který nás k sobě magicky přitahuje. Gert zůstává u batohů, zbytek vyráží na asi dvoukilometrovou pouť ostrou sutí. Všech pět došlo až k předposlednímu vrcholku. Tam se odpojuje Bandifen a po chvíli i Okap. Koala, Klokan a já jdeme až pod vrchol toho předposledního vršku a tam přemýšlíme co dál. Na vrchol vedou tři skalní žebra - jako na potvoru to naše je bez jištění moc riskantní. A na další by nám to trvalo straš ně dlouho. Jednoho z nejvyšších zdejších vrcholů se vzdáváme velmi neradi, jsme trochu zklamaní, štěstí nám nepřálo. Fotíme si vrchol zblízka a odcházíme. Třeba někdy příště. Cesta zpět nakonec vedla také korytem potoka, přes vyschlé vodopády, kaskády atd. Nicméně se dá říct, že tohle koryto je mnohem hezčí než bylo to první. Tady jdeme dlouhými úzkými soutěskami, které ústí do překrásných horských luk. Kombinace bílých skalek, sytě tmavě zelených smrčků, žlutozelených květů a živě světlezelené trávy působí pro oko lahodně. Mezi tím ostnaté byliny a sem tam nízký trnitý keřík. Ať žijí subtropy! Chtěli bychom se zde utábořit, ale chybí nám voda. Proto k mé lítosti jen procházíme touhle opuštěnou krajinou, kde ve skalách hnízdí jen břehule a brhlíci skal ní, a pomalu se blížíme hnusné vesnici, kde se nám ale daří z pochybného zdroje doplnit zásoby tekutin. Podruhé dezinfikujeme chlorovými tabletami. Vzpomínám si jak nás v Brně všichni varovali před nejrůznějšími zdroji vody, že máme pít jen kupovanou, všechno dezinfikovat, vodě z hotelů nevěřit atd. Na všechno zatím víceméně kašleme a nic se nám nestalo. Okap sice měl menší zažívací potíže, ale ve srovnání s katastrofickými vizemi, kterými jsme byli v Brně strašeni to celkem nic není. Tábořiště lze označit za řekněme nepříliš poetické. Na jedné straně břeh řeky, na druhé jablečný sad a naše stany mezi tím a malém travnatém plácku postavené tak, aby neležely na porůznu roztroušených hromádkách oslího trusu. Většina z nás se pokouší něco si v řece vyprat. Večeříme už bez použití vařiče, poslední slzy benzínu se pokoušíme využít ráno. Dojídáme zbytky tureckých vek - ekmeků koupených v Çamardea přikusujeme k tomu "co dům dal" - tj. poslední studené věci dovezené z Brna (rybičky, salám, sýry, sušené ovoce).

Čtvrtek 21.8.1997

Po sestupu z hor pro mě skončila nejhezčí část výpravy. Ovšem nutno podotknout, že jsme při cestě po historických památkách jihu a západu Turecka taky hodně užili, i když to bylo samozřejmě jiné než v horách. Po pohoří Ala Daglari bylo na plánu válení se u moře. Okap naplánoval pro tuhle akci místo, kde je nedaleko od pobřeží starý křižácký hrad. Jmenovalo se to tam KIZKALESI a když jsme po dlouhé a úmorné cestě vystoupili, byl jsem zhnusen. Z osamělosti hor jsme spadli do nejhoršího turistického marastu. Naším útočištěm se stala pláž plná odpadků, po které se navíc dalšího dne zrána mezi našimi stany prohnalo hejno protivných krůt a nevelké stádo koz. Jedna krůta dokonce klovala do stanu, takže ji musel při dalším útoku zpacifikovat ranou pěstí uvnitř spící Klokan. Nicméně to se stalo až dalšího dne. Jedenadvacátého jsme se především koupali. Hned na začátku se Bandifenovi stala nepříjemná příhoda - došlo ke kolizi s mořskou ježovkou. Pak se trojice Klokan, Koala a Okap vydala ke hradu, který byl od břehu vzdálen jen asi 150 metrů, ale z našeho místa to bylo aspoň 3x dál. Klokan ovšem opovrhl možností přejít prvně na nejužší místo a tak zmíněná trojice vyrazila na dlouhou plavbu. My ostatní jsme mezitím aspoň chytili jednu ježovku coby provizorní dar Koalovi, který dnes dokončil třicátý čtvrtý rok bludné pouti, kterou všichni podnikáme po této planetě. Výprava na hrad se hned v počátcích rozdělila - Okap se totiž vychýlil z kurzu, pak se mu zbylá dvojice beznadějně vzdálila a nakonec dostal křeč do nohy a měl co dělat, aby se dostal na břeh. Koala s Klokanem doplavali až k hradu, ale zatímco Koala těžce usedl na skálu u moře, Klokan začal lehce pobíhat po ruinách a všechno prohlížet. Tak to alespoň potom líčil Koala.
Protože tenhle turistický hnůj nesnáším, tak jen den ubíhal, převládala ve mně pořád čím dál tím víc touha vypadnout z tohoto zatraceného místa.

Pokračování deníku...