Úterý 12.8.1997

Konečně vyrážíme. V sestavě Koala (34), Gert (18), já - Káče (18), Okap (18), Bandifen (18), Klokan (16). Máme za sebou všechny ty obavy a nečekané zvraty. Teď můžeme říct: "jedeme do Turecka". Autobus je poloprázdný, každý hbitě obsazujeme dvě sedadla. Na československých hranicích jsou neuvěřitelné roje komárů, přední sklo je úplně zalepené, nějací se infiltrovali i dovnitř. Zato odbavování jde "překvapivě" rychle.

Středa 13.8. - Čtvrtek 14.8. 1997

Projeli jsme Maďarskem, rozednívá se v Rumunsku. Na hranice s Bulharskem jsme dorazili s dvouhodinovým předstihem, který nám ale moc dlouho nevydržel. Bylo to nejdelší čekání na hranicích. Před branami Turecka jsme byli v  hluboké noci nuceni vystát dvě byrokratické fronty kvůli vízům - prvně na kolek, pak kvůli evidenci. Pak nasedáme a budím se až v šest v ISTANBULuna hlavním nádraží. Tvoří ho rozlehlé, nízkými stavbami obklopené náměstí s budovou metra uprostřed. V této budově je i řada obchodů a zavřených směnáren. Snažíme se vyměnit naše dolary v obchodech, ale nejsme spokojeni s nabízenými kursy (160 000 lir). Pro středoevropana je zarážející, že všichni prodavači považují výměnu peněz za samozřejmou věc a tak výměna tureckých lir za západní měny probíhá zcela živelně a nekontrolovaně, nehledě na to, že mnohde se dá "tvrdými" platit. Nakonec nám nějaká dobrá duše nabídla 162 000, takže jsme to s nadšením vzali, a vzápětí nás při odpočítávání lir ošidila o dvacet tisíc, přestože o nějakých poplatcích nebylo řeči. I tak se nám to ale vyplatilo. V nízkých domcích okolo náměstí je jedna kancelář dopravní společnosti vedle druhé. Nad vraty je vždy název společnosti jména cílových stanicí, kam jezdí její autobusy. Kolem se potloukají nadháněči, kteří jednak vyvolávají názvy cílových stanic a jednak se snaží směřovat všechny, kdo se kolem nejistě rozhlíží, na místo, kde mohou být obslouženi. Obejdou s nimi třeba pět kanceláří a snaží se zapůsobit svou výmluvností, aby si u některé koupili lístky. Užívají přitom dosti trapných psychologických triků. Jeden nám např. začal podávat ruce a "Arkadaş, arkadaş" (Příteli , příteli). Nedali jsme se samozřejmě zmást a na první nabídku (20 dolarů na osobu) jsme reagovali odmítavým mručením a posuňky a teatrálním chytáním se za hlavu. Nakonec jedeme všichni až do Nevşehiruza 18 000 000 lir. Na nádraží a po značnou část cesty prší. Chvílemi i hodně hustě. To působí depresivně zvlášť při pomyšlení, že nikdo nemáme pláštěnky. Když se však blížíme stepní krajinou do ANKARY, černé mraky, ze kterých padá hustý déšť, se v pravidelných intervalech na obloze střídají s modrými plochami. Slunce povzbuzujeme tradičním voláním: "Slunce patří do díry" a asi to pomáhá, protože když stojíme na velkonádraží v Ankaře už hezky svítí a pak už vše vypadá optimisticky. Tedy, co se týče počasí. Cesta samotná se strašně vleče. V Nevşehiru se ocitáme až za tmy. Naštěstí odtud hned odjíždí autobus do místa, kam potřebujeme - do Göreme. Řidič si zřejmě myslí, že máme jízdenky a nic po nás nechce. Aspoň, že jedeme zadarmo, když už tak pozdě. V GÖREME se dlouho a namáhavě orientujeme a nakonec zapadáme mezi první útvary z pískovce, kvůli kterým jsme sem přijeli. Spíme v písku na nějakém zemědělském pozemku. Našli jsme sice i hezčí tábořiště, ale buď tam bylo moc vidět z velkého hotelu naproti nebo tam byly pichlavé rostliny, případně obojí najednou. Usínáme pod stany poprvé v Turecku, v zemi, do které jsme se chystali řadu měsíců a do které jsme se tolik těšili. Už teď jsme bohatší o další zážitky. Třeba v Ankaře jsme na autobusovém nádraží před pátou slyšeli poprvé muezina. Ozývá se v přesně určený čas pětkrát denně a Koala si myslí, že jeho volání má pro muslimy podobný význam jako zvonění klekání pro křesťany. Modernizace a technika však pronikla i sem. Na minaretech všech mešit, které jsme z autobusu viděli jsou přimontovány na čtyři strany amplióny, které zesilují muezzinův hlas. Jenom jsme se neshodli, jestli někdo stojí dole a zpívá, nebo jestli to pouští nahrávky.

Pátek 15.8.1997

Budíme se a zjišťujeme, že jsme přenocovali na vinné plantáži. Vzbudil jsem se jako první a ze spacáku mě vytáhl hlas brhlíka skalního (Sitta neumayeri). Vím, že tady žije a jako ornitolog amatér jsem si ho tady přál uvidět. Chodil jsem pak po okolních pískovcových útvarech a viděl jich asi deset. Východ slunce byl krásný. Zvlášť, v pro nás nezvyklé, subtropické krajině. Stoupající sluneční kotouč osvětloval postupně svahy okolních kopců pokryté trnitou macchií, dýňovými zahradami a vinicemi. Po lehké snídani vypadli Gert, Okap a Bandifen do Göreme a zařídili několik organizačních věcí. Naše první dnešní zastávka byla v Open air museum tj. ve skalních městech, které zde do měkkého pískovce vyhloubili mniši východní tradice. Prolezli jsme to důkladně všechno (i to, kam se nesmělo), jen do jedné kaple jsme se nedostali, protože tam chtěli nadstandardní a navíc nekřesťanský milion lir. Klokan se tam sice pokusil vniknout bez placení, ale stráže byly příliš hbité a nedaly se oblafnout. Jakmile Klokan vkročil do úzkých dveří ve skále, jeden z hlídačů cosi vykřikl a pustil se za ním. Za chvíli se vrátil i s Klokanem, který mistrovsky hrál překvapeného turistu, kterého placení vstupného očividně zaskočilo. Od davů turistů v Open Air Museu jsme prchli terénem směrem k vesničce Zelve. A tam se mně to začalo líbit. Osaměle jsme procházeli pod pískovcovými kužely a odpočívali v jejich stínu, zatímco naše ruce se lačně natahovaly po ovoci nakradeném na okolních zemědělských plochách. V tomto rozmaru jsme dorazili až na vyvýšenou planinku, ze které se nám otevřely další perspektivy postupu. Mohli jsme sice sejít po široké a pohodlné cestě přímo do Zelve, ale místo toho jsme zvolili trnitou a namáhavou cestu na další vrcholové planinky, protože cesta široká a pohodlná jak známo vede do záhuby. Sápali jsme se tedy do prudkých stoupáků mezi trnitými keři tvořícími subtropickou macchii, kterou tak obdivuji. Občerstvujeme se u studánek, ve kterých si namáčíme klobouky. Pitnou vodu jsme nabrali v civilizaci a na každé zastávce vyžahneme dva litry. Cesta pořád stoupala až k plošině, kde byl vydupaný a vyježděný prostor, asi jako parkoviště. Dost mě to otrávilo. Hezčí by bylo zde najít pustinu, po které by se proháněl jenom vítr, ale to je zkrátka osud. Musíme se smířit s tím, že zdejší Miliparki - národní park je dosti zkomercionalizovaný. Nicméně zde nebyly davy turistů, jen děda s žalostně hýkajícím oslem. Gert zde vyfotil s oslem 3 členy výpravy, aby pak mohl fotografii předkládat coby kvíz "Kteří dva členové výpravy na fotce chybí?" (celkem je nás 6) Čekal nás sestup. Slunce začalo pořádně připalovat a my jsme navíc jistotně věděli, že jsme sešli z plánovaného směru. Cesta vedla pořád mezi trnitými křovinami, nízkými stromky a jabloňovými sady, občas jsme prošli malou skalní soutěskou, část vedla vyschlým korytem potoka. Skončili jsme v městě Urgüp. Tam jsme se rozhodli pro návštěvu kamenných hřibů u Yeni-Zelve. Okap našel spoj a vydedukoval z průvodce cestu. Zabloudil i jsme téměř okamžitě. Autobus nás vykopl v Zelve a odtud jsme šli po štěrkové cestě, na které jsme zjistili, že vlastně nevíme, kde jsme a kam jdeme. O poloze kamenných hřibů jsme od domorodců dostali dvě informace, které si protiřečily nejen s textem v průvodci, ale i mezi sebou navzájem. Tu druhou jsme navíc dostali od prazvláštního zjevu, který seděl na stoličce u hlídačské boudy a střežil holou oplocenou plochu. Nedošlo nám, co hlídal. Asi aby někdo nelezl přes plot. Nakonec jsme naznali, že to nemá cenu a zatábořili opět na kraji vinice. Hrozny byly tentokrát zralé a chutné. Okap chtěl vyjít do okolí evidentně posedlý touhou alespoň uvidět hřiby. A jeho až obdivuhodná cílevědomost nesla plody, i když zdaleka ne zadarmo. Vyrazil sám přes holé kopce (nikomu se nechtělo jít s ním) a vrátil se asi za jeden a půl hodiny a vyprávěl, že prošel několika údolími a z nějakého vršku je pak uviděl. Procházel prý místy úplnou pouští. Na cestě si kopal zamyšleně do kamenů a skrze to se dočkal nečekaného setkání. Pod jedním seděl škorpión. Další pak už ale nenašel. Po západu slunce jsme měli tzv. kulturní večer, při kterém jsme za svitu měsíce diskutovali o všem možném i nemožném a přeli se o věcech podstatných i nepodstatných. Zábavu ukončila diskuse o škorpiónech a jejich noční aktivitě, po které jsme se zvedli a šli jako jeden muž postavit stany.

Sobota 16.8.1997

Stěžejní body programu tohoto dne - podzemní město v Derinkuyu a ptačí rezervace Sultansazligi. Do DERINKUYUjsme se dostali vcelku hladce autobusem a ze zajímavých příhod, které jsme zde prožili bych zmínil nejen prolézání šestipatrového podzemního města, při kterém jsem se s Bandifenem specializoval na chodby neosvětlené a se vstupem nepovoleným. Za zaznamenání stojí také setkání se skupinou Pražáků, kteří se dostávali do podzemí se studentskou slevou tak, že hlídačům ukazovali rozličné průkazy, často i bez fotek (stravenku pražské Menzy, kartičku VZP). Zajímavá byla také bitka, která se ztrhla nedaleko našich batohů. Ukázalo se při ní, jak pohotově funguje turecká policie, která byla na místě během okamžiku. Po skončení prohlídky jsme začali řešit problém dopravy na význačnou ornitologickou lokalitu SULTAN SAZLIGI. Zjistili jsme vcelku pohotově, že do města Yeşilhisar nejede nic. A tak jsme byli nuceni použít metodu postupných kroků. Autobus nás zavezl až na křižovatku u města Ovaçiftligi(Ovačik) a pak jsme si museli poradit sami. Stopování je v Turecku daleko běžnější a rozšířenější než u nás a navíc se běžně stopují i autobusy všech rozměrů, ale i tak to bylo náročné, protože ne každý vezme šest lidí s bagáží. Střídali jsme dopravu autobusy dolmuš a soukromými menšími náklaďáky. Jejich řidiči nás nechali rozvalit se na korbě a nemusím říkat, že se mi takové stopování líbilo nejvíc. Navíc bylo velmi levné, protože pokud si řidič nechal zaplatit, byla to zpravidla menší částka. Ty, kteří nám pomohli jsme obdarovávali upomínkovými předměty. Dovezl je Klokan a byly to zpravidla zapalovače, propisky a pod., vše s emblémem BVV. Těsně u močálů, které jsou již součástí ornitologicky zajímavé lokality je vesnice Yeşilova, která z velké části evidentně žije s cestovního ruchu kolem "ptačího ráje s plameňáky", jak hlásá reklamní tabule. Ten ruch sice není tak velký, ale na uživení to zřejmě stačí. Do svých tenat zlákali také nás, takže jsme se nakonec ubytovali v oploceném kempu. S odstupem doby to byla asi chyba, protože bychom asi viděli i užili daleko víc, kdybychom celou ves ignorovali a utábořili se opodál na vlastní pěst. Takhle z nás ještě vytáhli peníze za loďku, kterou pronajímali. Tu jsme si domluvili ale až na sedmnáctého a odpoledne jsme se jenom prošli po okolních pastvinách, které hraničí s močály. Viděl jsem volavku vlasatou (Ardeola ralloides). K večeru do nedalekých rákosin přilétala na noc hejna špačků.

Neděle 17.8.1997

Ráno jsme brzo vstali, abychom vyrazili co nejdřív na vyjížďku loďkou po močále. šel se mnou ještě Okap a Klokan a všechny tři nás doprovázel jeden místní chasník s bidlem. Ukazuje se, že neoficiálním vládcem vesnice je majitel penziónu, který nás včera odchytil. On a případně jeho příbuzní zřejmě zaměstnávají dobře půl vesnice. Popravdě řečeno, projížďka nás trochu zklamala. V porovnání s tím, co sliboval zápis jednoho Čecha v knize návštěv jsme toho viděli žalostně málo. Z toho, co se nám ale poštěstilo byli asi nejlepší rybáci malí (Sterna albifrons) a želvy a hadi schovávající se v rákosinách při okrajích tůněk, do kterých nás Turek zavezl. Vrátili jsme se asi v deset a začali spolu s ostatními diskutovat o další cestě. Původně jsme chtěli odtud jet do města Čamarde, ale vynořily se dvě jiné varianty. Po krátké diskusi jsme ale obě dvě zavrhli. Při stopování jsme tentokrát měli štěstí. Skoro celá cesta byla zadarmo. Prvně nás vzal nějaký traktor, který však v prudkém stoupání musel dvakrát zastavit, protože mu vařila voda. Děda - pomocník řidiče se nějakou hatmatilkou dorozumíval s Okapem, který seděl na traktoru, zatímco my ostatní jsme byli na vlečce. Takže jsme se dozvěděli, že je pravoslavný Rumun, narozdíl od řidiče, který byl pro Rumuna "zlým pohanem". Pak nám zastavil nějaký autobus a nakonec dodávka, která nás zavezla zadarmo 50 km až do Çamardi. Pak jsme postupovali po silnici oázou vzniklou vysázením topolů kolem místních vodních toků. Jeden z nich jsme museli brodit. Pak jsme se dostali k nějakým rynglím, které znamenaly velké zdržení, neboť byly velmi chutné. Našli jsme u nich taky suchozemskou želvu, kterou Koala bohužel odmítl vyfotit, protože měla otlučený krunýř. Když jsme prošli pásem políček, dostali jsme se do zvlněné krajiny stepního charakteru - vítr, kamení, tučnolisté a ostnaté rostliny, sezónně vyschlá koryta, sem tam skalky. Cestička, po které kolem nás přešel jen muž na kobyle, za kterou klusalo hříbátko. Chůze zvlněnou stepí, přecházení nevysokých, táhlých brdků, vše ve výšce okolo 1100 metrů. Kdykoli přejdeme terénní vlnu, objeví se další. Obdivujeme majestátnost hor, které jsou už nedaleko. Rozhodujeme se jestli přejít topolovou oázu v údolí, nebo jestli tábořit už zde. Nakonec táboříme tady v závětří několika skalek. Nedaleko stanů je ohlodaný hnát. Nálada v ležení je vynikající, přestože zlobí vařič. Sedíme na skalkách, hory naproti se romanticky barví v západu slunce a pak se halí do stříbřitého svitu měsíce. Vykládáme veselé historky, spát se jde pozdě.

P. S. Gert dnes napsal první pohledy Na tom by nebylo až zas nic tak zvláštního. Pokusil se je však napsat turecky, užívaje k tomu vět z Okapovy česko-turecké konverzace. Pak hledal ve vesnici Yeşilova poštu a zeptal se na ni restauratéra. Ten byl ale podle Gertových slov bodrý Turek, pohledy mu vzal a začal je číst. Po tváři se mu mihl lehký údiv. Na pohledech četl totiž v rodné řeči tento text: "Mašallah. V pokoji neteče teplá voda. Ve skříni nejsou ramínka. Motor klepe."